Etnická hudba

„ Bílý hudebník musí odložit nejen svoji hudbu, ale i své vnitřní já, se všemi svými tradicemi a předsudky. Jakkoli mechanicky a tím objektivně naše ucho zachycuje vjemy, náš mozek je čte a interpretuje zcela subjektivně. Západní člověk se nikdy neosvobodí od tendence adaptovat cizí melodie do svého hudebního jazyka, donutí se slyšet ekvidistantní šesti-pěti tónové tóny Javánských orchestrů jako alternující sekundy a tercie, a nevědomky vtěsnává složité rytmy Indie do těch několika rytmických vzorů své vlastní hudby.Ve stejném duchu malíři 18. a počátku 19. století zpodobňovali indiány a černochy na způsob klasických řeckých těl a gest, jak je k tomu nutilo jejich akademické vzdělání“  ( „citováno podle Olivera Sachse“)

 

    Etnická hudba a muzikoterapie

  • Šamanismus :: Šamanské bubny - Indiánské flétny
  • Afrika :: Djembe 
  • Austrálie :: Didgeridoo
  • Evropa :: Dvojačky - Koncovky - Brumle
  • Tibet :: Tibetské mísy - Kartálky

Etnická hudba

Slovy „Etnická hudba“ se označují hudební projevy určitých etnik či národů. A to jak hudební kultura předliterárních národů, tak evropská lidová hudba. A jako etnická hudba „etno“, se označuje také i „Word music“. 

Konkrétní hudební projevy různých kultur různých historických období mohou mít značně odlišnou míru ustálenosti – fixovanosti. Ta se může pohybovat od hudby takřka volně improvizované až po hudbu pevně danou, determinovanou. Většina etnické hudby spadá ale spíše do kategorie hudby fixované, determinované, byť tradované bez zápisu, orálně. 

Etnická hudba, především pak mimoevropská, se nám Evropanům jeví často jako něco zcela odlišného od naší evropské hudby, jako cosi, co vychází z naprosto odlišných kořenů, cizích našemu chápání a cítění.

Pro etnickou hudbu je charakteristická téměř absolutní vázanost na funkce mimoestetické. Hudba tu funguje zpravidla jako součást magie, rituálu, sakrálních obřadů, liturgie, jako forma psychoterapie, často má funkci sociálně integrační, posiluje vazby a postavení v komunitě, důležitá je funkce ceremoniální, reprezentační, zábavná. Jen zcela výjimečně se v etnické hudbě můžeme setkat i s čistě estetickou funkcí, obdobnou té, která se vyvinula v evropské hudbě za poslední staletí.

Muzikoterapie

Hudební nástroje jsou výrazným obrazem toho, že hudba může být prožita celým člověkem. Každý z nynějších a běžně používaných nástrojů může harmonizovat a léčit, ale nejpřirozeněji to umí nejjednodušší a nejstarší nástroje, jako je didgeridoo, fujara, tibetská mísa, šamanské bubny, lyra nebo zvon.

Všechny tyto nástroje nalezneme v hudbě, která je souhrnně označována jako etnická, neboli Etno hudba. A proč právě tahle hudba má na člověka takový pozitivní a léčivý vliv? Je to tím, že všechny tyto nástroje jsou v původním-přirozeném ladění, pro lidský organizmus, tak známý, tak blízký. Rytmus této hudby je lichý a písně jsou daleko delší, než jsme zvyklí. Ale především jde o to, že tato hudba vychází z lidí, jde z jejich nitra, ze srdce, z duše.

Domorodci v Africkém pralese i v Austrálii, si doposud zpívají z radosti a pro radost. Zpívají si když se ráno vzbudí, aby přivítali nový den a slunce, zpívají si, když jdou na pole za prací a co víc, zpívají si i při práci. Dělají to, protože je to baví, protože je to část jich samotných a protože je to způsob, jak vyjádřit radost ze života. A proto z jejich hudby vyzařuje něco, co téměř každého člověka donutí se zamyslet.

Příslušníci přírodních národů a etnik věřili, že šaman může z těla vymítat zlé duchy, původce zla, nemoci a smutku a to prostřednictvím spojení rytmu, zpěvu a tance, které produkuje. Už kdysi dávno věděli o moci hudby a o jejím použití při léčení. Už kdysi dávno znali muzikoterapii.

Egyptský bůh Thot údajně napsal dvaačtyřicet knih pojednávajících o astronomii, akustice a hudbě, Byl to také on, kdo vynalezl lyru. Podle Řeků hudbu a kytaru vymyslel Apollon, bohyně Athéna vynalezla flétnu a trumpetu, Hermes vynalezl lyru. Římané věřili, že jejich bohyně Minerva, vynalezla flétnu a Panova flétna se dodnes jmenuje podle boha Pana.  Saswatí byla indickou bohyní hudby, vědění a řeči. Její syn Narada vynalezl strunný nástroj vína. Podle indiánského kmene Hopi, vyzpívala Žena-Pavouk všechny živé formy a přivedla je tak k životu. Podle mayské legendy POPOL Vuh byli první lidé zrozeni duchovní silou hlasu.

Od pradávna je známo, že hudba a zvuky jsou součástí přírody i nás samotných a proto je nesporné, že mají na člověka vliv, ať pozitivní, nebo negativní.

Je velice důležité nejenom jakými nástroji se hudba tvoří, ale také kde ji tvoříme a kdo ji tvoří. Hudební nástroje mají často podobu určitých částí lidského těla. Např. flétna je prodloužená vzduchová trubice. Lyra je podobná hrudnímu koši. Strunné nástroje mají formu našeho středu, smyčec je vlastně prodloužením naší ruky. Buben se podobá břichu a činely pánvi. Dudy připomínají močový měchýř.

  • Dechové nástroje ovlivňují smyslově nervovou soustavu. Proč? Vezměte si, že nejvíce kyslíku spotřebuje náš mozek a právě dechovými nástroji můžeme ovlivnit správné dýchání. To nám taky může pomoci při samotném myšlení a učení se.
  • Strunné nástroje, např. lyra, která sama o sobě souvisí s hrudí jako nositelem cítění a ovlivňuje soustavu dýchací a krevního oběhu.
  • Bicí nástroje, které již naši předkové používali při tanci, obřadech - ovlivňují naši soustavu látkové výměny = naše břicho a končetiny.

Nejsme schopni žít bez zvuku. Poslechem a tvorbou hudby umožňujeme, aby jsme poznali samy sebe, poznali ostatní, aby jsme dokázali komunikovat se svým okolím, a skrz hudbu dál poznávali svět a jeho projevy. Proto je hudba v našem živote tak důležitá, je medicínou na trápení duše a bolest duše vždy souvisí s nemocí tělesní.
Pomocí zvuku, hudby a vlastního hlasu pracujeme s energií těla. Zvukem se takzvaně dobíjíme. Ale v léčení hudbou nejde jen o hudbu samotnou, ale taky o umění naslouchat jí. Jelikož čím více se naučíme naslouchat, tím lépe se dokážeme léčivé hudbě a jejím frekvencím otevřít.

Pro mně osobně je velice důležité všechny poznatky propojit a brát člověka jako celistvou bytost, jako Bytost Tělesno-Duševno-Duchovní.

" Ve světě hudby existuje tolik hudebních nástrojů a každý má něco krásného uvnitř, či je to nástroj temperovaného ladění nebo přirozeného. Já vám chci přiblížit hudební nástroje přirozeného ladění, na které sama hraji, s kterými také v oblasti své práce jako toho co miluji a co mně baví, pracuji. "

Šamanismus

“Šamanem ve vlastním smyslu slova se stává ten, kdo je k tomu duchy vyvolen a povolán. Duchové člověka uchvátí a přivodí mu pomatení či nemoc. Ten buďto zahyne, nebo se osvobodí a stává se šamanem. Duchové nejsou přirozeně duchovní bytosti existující a ovlivňující člověka vně. Jsou to vlastní představy člověka, obrazy jeho psýché, manifestace jeho vlastního Jáství.”
(Andreas Lomme: Citace z knihy Šamani a medicinmani)

Šamani nejsou jenom medicinmani nebo lidé s kněžskou funkcí, jsou to především tvořiví a umělecky produktivní lidé. Abychom jim porozuměli, nestačí jen objasnit nebo psychologicky vyložit jejich význam v kulturních dějinách. Je důležité vnímat jejich postavení a jejich význam jako umělců. Pak se nám podaří objevit podstatu prehistorického umění a porozumět umělci doby ledové, člověku, který vytvořil nástěnné malby v Lascaux a Altamiře.”

Šamanismus představuje nejstarší duchovní tradice Země a s ní souvisí i hudba a hudební nástroje, které pomáhají k rituálům, léčení, tancům a zpěvu. Základní myšlenka šamanismu je postavená na víře, že všechno co existuje, má svoji duchovní podstatu. Najít jenom jednu definici toho, co je šamanismus je úloha nelehká, neboť vznikal v brzkých začátcích lidské kultury a stal se tak součástí mnohých tradic v různých oblastech světa.

„Ó můj mnohobarevný bubne! Vy, kdož stojíte na vzdáleném konci! Ó můj veselý malovaný bubne! Vy, kdož stojíte zde! Nechť jsou vaše ramena a krk silné. Slyš, ó slyš, můj koni – ty jelene! Slyš, ó slyš, můj koni – ty medvěde! Slyšte, ó slyšte! 

Ó malovaný bubne, jenž stojíš na vzdáleném konci! Mé jízdy – mužský a ženský marální jelen. Mlč, impozantní bubne Kůží potažený bubne Splň mé přání.

Nes mne, jako oblaka plující oblohou Zeměmi soumraku A pod olověnou oblohou Uháněj jako vítr Přes vrcholky hor!“192/ Sibiřští Sojoti

Šamanský buben

„Buben je posvátný. Jeho kulatý tvar představuje celý vesmír a jeho stálý rytmus je puls, srdce, které tluče v jeho středu. Je to hlas Wakan Tanky (Stvořitele).“
193/ Šaman Black Elk

Již od svého útlého dětství mně „šamanské“ bubny přitahovaly, aniž bych v té době věděla, že něco také existuje. Alespoň ne vědomě věděla. Vyráběla jsem si z vrbového proutí kruhy a na ně natahovala látku, pak si dřívkem na ní ťukala. Tohle byl můj první šamanský buben. 

Svůj vlastní šamanský buben jsem dostala od šamana Gendose z Tuvy. Vzpomínám si, když jsme si měli na kurzu vzít šamanské bubny, které měl Gendos pro nás připravené, všechny až na jeden, byli středně velké, ale mně to tak silně přitahovalo k tomu velkému. Bil se ve mně pocit, co na to řeknou ostatní, že „chci“ ten největší … nakonec vyhrála ve mně síla intuice, a já si vzala ten největší, a od tedy je můj a já jeho. Mám ho již devět let, před dvěma lety, přesně na mé narozeniny mi na něm praskla kůže. Rok na to, právě v den mých dalších narozenin jsem si naň natáhla novou kůži z jelene, a tak jsem si vlastně i svůj první šamanský buben vyrobila.

Buben je jedním z nejdůležitějších hudebních nástrojů ve všech šamanských kulturách. Je žijícím průvodcem na cestě do skrytých realit paralelních světů. Šamanova duše je někdy unášena mimo čas a prostor, jinde jsou zvukem bubnu svolávány zástupy duchů nebo přízeň božských bytostí. Buben je prostředníkem mezi zemí a bohy, nese šamana na svém kůží potaženém těle z jedné úrovně do jiné.

Každý šaman v každé své zemi zdobí svůj buben výjevy z dalekých cest, od bytostí z kosmických sfér a mapy hvězdných soustav, přes prazvláštní tvory, ptáky v rozletu, mytické hrdiny. Šamanský buben představuje celé univerzum. Zejména pro severní část Euroasie byl buben základním prostředkem v extatické technice šamanů. Jeho původ zde je zřejmě v předbudhistických, možná šamanských praktikách archaických obyvatel Indie - Santalů, Bhilů či Baigů.

Prostřednictvím dunivého zvuku bubnů a především jeho vibrace mění rytmus dýchání a tep, protože zvuk bubnů rozvibruje a rozvlní krev v žilách a tepnách, čím nastává hluboké léčení celého člověka. Zvuk aktivuje mozek a bubnování může vytlačit poznávací vnímání a jiné senzorické stimuly z běžné reality včetně bolesti, které mohou být blokovány nebo filtrovány.

Indiánská flétna – Šiyóthanka – Flétna Lásky

Již ani nevím, kde jsem se poprvé s šiyóthankou potkala. Jenom vím, že to bylo „setkání“ nádherné. Zvuk této flétny byl pro mě jako zvuk mého domova z kterého pocházím – z naše samoty. Zvuk listí z kterým se hrál vítr, písně jestřábů, kterých bylo u nás mnoho, zvuky zmrzlého borovicového jehličí, které o sebe cinkalo v zimním čase…zvuk tisíce včel v čase jara…a teď, když jsem tak daleko od svého domova mi právě hra na šiyóthanku tento pocit z dětství připomíná.

V roce 2014 jsem se poprvé potkala s Andrewom Begayom, indiánom z kmene ...
V rámci společné tvorby s úžasným českým hráčem na didgeridoo Ondřejem Smeykalem a Bearom Love, který hraje na velikánské gongy a následní Výpravy, jak je jejich společná tvorba nazvaná, právě na jedné takové výpravě mi Andrů nabídl ať si vyzkouším jeho osobní flétny na které hraje. A pak mi za pár měsíců Ondra říká, že má pro mně dárek od Andrewa. Byla to nádherná flétna, které Andrů vyrábí.

Flétna šiyóthanka je zvukově nádherným posvátným nástrojem prérijních indiánů. Je to flétna lásky, flétna zdvořilosti, s kterou se hraje při obřadech Tance Slunce, k vyprávění příběhů a legend.

Legenda říká, že Hidatsové si vyprávěli legendu o babičce, která jednou uřízla kus velkého slunečnicového stvolu pro svého vnuka. Udělal do něj sedm děr. Ty představovaly sedm zimních měsíců. Když ta žena foukala dovnitř, vycházel z každé díry sníh. A tak vznikla flétna lásky. Siouxové ji nazvali šiyóthanka.

Afrika

Africká hudba je hudbou lidovou. Je prověřená staletími, neustále se mění a pulzuje, tak jako Život samotný. Monotónnost opravdu není slovo, kterým bychom mohli africkou hudbu charakterizovat. Každý rytmus na člověka jinak působí. Každý má svou náladu. Zatímco v Dununbě dupe silácký „macho“ chlap, v Moribayasse tančí bláznivý šašek kolem vesnice.

Pro Afričany je nezbytný rytmus k práci, náboženství. Hudbě a tanci se děti učí tak, jako my se učíme svému rodnému jazyku. Evropské chápání hudby je naprosto odlišné od toho afrického. Každá událost je spojena s nějaký rytmem, tancem a zpěvem. Tyto tři věci nelze od sebe oddělovat. Při hře se řídí tanečníci bubeníky a bubeníci tanečníky.

Dalším dokladem rozdílného chápání je i to, že Afričané neznají nic jako je prvá, tzv. těžká doba. Jejich rytmy jsou pro nás často nepochopitelné, Používají najednou čtyřdobé a třídobé rytmy.

Djembe

S Africkými bubny djembe jsem se seznámila v naši čajovně. Snad všichni, kteří do této čajovny chodili, na djembe hráli. Rada jsem jejich hraní poslouchala, ale k samotnému vlastnímu hraní jsem se dostala až za dva roky. K úplnému splynutí ale došlo až před asi sedmi lety. Propojili se ve mně všechny mé zkušenosti, znalosti a dovednosti v oblasti mého působení na střední škole, kde jsem učila pedagogiku, psychologii a hudební výchovu.

Právě skrz rytmické hry, které jsme se žáky dělaly, zájem, které nástroje k tomu použít, aby jsme si sami mohli zahrát a následně moje vlastní učení se africkým rytmům, tohle všechno mi djembe ještě více přiblížilo. Mám k němu o mnoho blíž, než před sedmi lety. Někdy si vás prostě hudební nástroj získá hned, někdy k některému nástroji vede delší cesta. Djembe je světský buben.

Prvními, kdo ho vyrobil a hrál na něj, byli kováři - krátili si s ním chvíli při tavení železné rudy. Vyskytuje se všude v západní Africe, kde je víceméně nejběžnějším hudebním nástrojem vůbec. Existuje spousta bájí a mýtů o vzniku nejoblíbenějšího z bubnů. Jedna z nejznámějších legend vypráví, že: „Kdysi dávno lidé ještě neznali buben, neboť jej vlastnili šimpanzi. Tenkrát, v době před příchodem pušek, žil lovec jménem So Dyeu. Byl největším ze všech lovců. Jednoho dne šel So Dyeu na lov a uviděl šimpanze, jak jedí na stromech ovoce. Hráli si při tom na buben. Lovec si řekl: "Tato věc tak nádherně zní. Půjdu a sestrojím past." Potom vykopal díru a položil past.

Druhý den slyšel šimpanzí pláč. Šimpanzí děti plakaly, mladí šimpanzi plakali a plakali i staří šimpanzi. V pasti byl chycen šimpanzí bubeník. So Dyeu zavolal svého psa a šel do lesa. Když se přiblížil, šimpanzi nechali bubeníka bubeníkem a prchali. Lovec si vzal opičí buben a přinesl jej do vesnice. Od té chvíle šimpanzi neměli buben. Proto si tlučou do prsou a křičí "gu-gu". Když hraje djembe, neslyšíme zvuk bubnu, ale hlas mrtvých šimpanzů bijících si do hrudi.

Když So Dyeu přišel do vesnice, dal buben náčelníkovi. Náčelník řekl: "Už dlouho jsme slyšeli zvuk této věci, ale nikdo ji nikdy nespatřil, až do dneška. přinesl jsi nám tu věc, udělal jsi dobře. Vezmi si mou nejstarší dceru za svou první ženu."
A od té doby máme buben.“ („citováno podle Hugo Zempa“)

Austrálie

Hudební kultura původních australských domorodců je v kontextu etnické hudby skutečně výjimečná. Existovala totiž desítky tisíc let v naprosté izolaci od všeho ostatního světa a to je antropologicky i kulturně zcela jedinečné, tato hudba nemá nikde paralelu. Je to tedy hudba původních obyvatel Austrálie a později i hudba evropských přistěhovalců.

Hudba domorodců, Aboridžinců je spjata s životem (píseň severního větru) a s náboženskými rituály. Jde o zpěv doprovázený skřeky, tleskáním a lidovými hudebními nástroji (buben, hůlky, trubky z lastur a hlavně didgeridoo). V téhle době se udržuje jen v rezervacích.

Didgeridoo

Mé vzpomínky na první – velice velejemné – seznámení se s didgeridoo (vyslovuj: dydžerydů) jsou z čajovny, z před asi 10 lety. Kluci, kteří tam tehdy chodili djemovat, sedávali na chodbě a na něco hráli. Vím, že mně tenkrát samotné didgeridoo, jako „kus dřeva“ nějak nezajímalo – nebo spíš, jsem ho vědomě nevnímala, ale ten zvuk, a to, co bylo „kolem“ něho se mně dotklo velice silně. Zanedlouho jsem již také začala s prvními kroky troubení.

Didgeridoo mi pomohlo naučit se správně dýchat, a hospodařit s dechem. Rada ho používám právě pro práci s dětmi, kde si děti skrz didgeridoo zábavnou formou roztáhnu bránici a pořádně do sebe vpustí vzduch. Uvolní si také svaly na tváři. A pak je již zpívání jednodušší.

Vždy, když jsem na koncertě Ondřeje Smeykala (pro mě jedného z nejúžasnějších hráčů na didgeridoo), mám „problém“ udržet hlas v hrdle. Velice ráda s tímto nástrojem zpívám.

Je krásné pozorovat děti při hře, jak dostávají záchvaty smíchu, když jim hraji na bosé nožky. Jak přikládají ruce na didgeridoo, pak si většinou po chvilce lehnou a prostě jsou. Vibrácie a zvuk si Vás jednoducho získajú.
Když se učí hrát na didgeridoo, mají pocit, že troubí jak sloni, a většina z nich má otázku, jak je možné, že je didgeridoo z Austrálie, když troubí jako slon? 😀

Názvem didgeridoo je v tradičním smyslu myšlena dutá, suchá, termity vyhlodaná větev stromu rodu eucalyptus, na kterou je hráno speciální technikou vibrace rtů. Tato vibrace rozechvívá dutinu nástroje a ven tak vychází charakteristický bručivý zvuk, jehož nepřetržitost je udržována speciální dýchací technikou (tzv. cirkulačním dýcháním), která umožňuje na nástroj hrát bez přerušování hry jednotlivými nádechy.

Jak a koho vlastně poprvé vůbec napadlo pokoušet se na nalezenou dutou větev vyloudit nějaký tón? Aboridžinci, říkají, že lidé se naučili hrát na didgeridoo od duchů, kteří žili v jeskyních. Tito duchové – MIMIH – jak se jim říká, prý byli tak štíhlí, že se dostaly do jakkoliv úzké štěrbiny. A právě Mimih jejich předky kromě lovu, přípravy jídla, naučili také hry na digeridoo, zpěvu a tanci.

Mám velice ráda mýty, příběhy a pověsti o vzniku nástrojů, a právě jedna z pověstí o vzniku didgeridoo vypráví příběh lidí, kteří nežili v souladu s duchovním světem a přírodními zákony. Lidé ztratili kontakt s božskou jednotou. Když zjistili důsledek svého chování litovali, a prosili o odpuštění a navázání ztraceného kontaktu. Na zem tedy sestoupil duch, který ulomil větev eukalyptu, ukázal lidem jak se na ni hraje a řekl: „Když budete potřebovat, tak mě zavolejte“. A tak se didgeridoo stalo komunikátorem s božskou jednotou.

Evropa

Pocházím z krásné krajiny Slovenského rudohoří, kde lidová slovesnost, folklor, slovesná folkloristika byla na každém rohu. Kdo by neznal lidové písně Detvy, Hriňové a celé Podpolianské oblasti. Krásné hudební nástroje jako třeba koncovky, píšťalky, brumle, fujarky.

Flétny Dvojačky

S flétnami dvojačkami jsem se ale seznámila až při zhlédnutí pohádky Juraje Jakubiska – Perinbaba. To bylo poprvé, co jsem něco takového uviděla. Zahrála jsem si na ni ale až za pár let a byla to láska na první hraní. Nikdy jsem moc netáhla ke klasickým flétnám, myslela jsem si, že je nemám ráda, ale tak to není. U fléten mám ráda jejich přirozené ladění, co právě dvojačky, indiánské flétny, egyptské flétny mají.

Egyptská flétna

I když Egyptská flétna do Europy nepatří, tak když již píšu o flétnách dvjačkách spomenu i Egypťanku. Patrí k nejstarším archaickým flétnám na světě. Nikdy jsem se na flétny neučila hrát v Hudebních školách, vlastně na žádný hudební nástroj, který tady popisuji, ale na egypťanku se hraje podobně, jak na příčnou, podle hráčů na příčné flétny mně obdivují, neboť egypťanka je ještě naročnější. A ano, potvrzuji. V roce 2014 jsem si ji v létě nechala poslat z Ameriky od jejího výrobce Erika .... . A každý den se snažila, naozaj snažila vyloudit alespoň nějaký zvuk. Žádný jiný nástroj zatím takhle nevyzkoušel mojí trpělivost. A to i didgeridoo bylo u zkoušce mé trpělivosti, teda u cirkulárního dechu.

Brumle a Koncovky

Co říct k těmto tak jednoduchým a tak barevným nástrojům, že asi žádný nástroj není jednoduchý ani složitý, a tak je to i s těmito tak krásně zvukově barevně hudebními nástroji.

Možná přece jenom. V roce 2015 jsme měly s naší dětskou alternativní hudební skupinou Vesna vystoupení. Asi dva měsíce před vystoupením jsem na hodinu muzikoterapie donesla dvě koncovky. Hrála jsem na ně a děti si je pak zkoušely. Úplně je očarovali. Ukázala jsem jim, jak se krásně dá vést komunikace mezi dvěma hráči na dvojačky. Kdyby jste jenom viděli a slyšeli ten jejich smích a nadšení. Aniž by jsme měli něco nacvičené, zařadila se koncovka do našeho koncertíku.

Tibet

Tibeťané tvrdí, že zvuky hudebních nástrojů vytváří protipól zvukům těla. Dokážeme-li ztlumit zvuky okolního světa, uslyšíme tlukot vlastního srdce, šumění krve, zkušení mniši slyší i vibrace jednotlivých orgánů. Podle původního tibetského náboženství bön, které splynulo s buddhismem má každá věc svůj zvuk, který se mění v závislosti na jejím momentálním stavu. Vše se skládá z atomů a ty tančí a produkují tak zvuk. Všechno bylo stvořeno kombinací zvuků a existuje-li tvůrčí zvuk, pak musí existovat i zvuk destrukční. Kdo takový zvuk ovládá, dokáže zničit všechno, dokonce i svět bohů. Člověk, který dokázal ovládat hudbu, tedy i léčit, byl velmi mocný a vážený.

A tohle netvrdí jenom Tibeťané. Pro mně je hudba každý zvuk, každý tón, ticho mei jednotlivými zvuky, který píseň dělá právě tou písní. Jeden jediný tón, který Vás rozvibruje a vy máte pocit úplného naplnění. A pak může přijít další a další, a pak ticho a opět se z dálky ozvě nový tón. Když si vědomě uvědomíme již samotné písně ptáku brzkého jara, jak jinak zní jejích písně když mají mladé, jak jsou ty písně zvláštně husté v období horkého léta....kdy uprostřed těchto ročních období zpívají nejčastěji, ráno nebo večer. A tak je to se vším. S lesy, řekami a oceánmi, se zvířatmi, s přírodou samotnou.

Tibetské mísy

Mohla bych napsat, že mé první setkání s tibetskou mísou bylo nepříjemné – nebyla by to však objektivní pravda. Když jsem jednou (je to již pár let, právě v době, kdy jsem se seznámila s didgeridoo) po semináři seděla na zemi v čajovně a naslouchala lidem – z ničeho nic mi nad hlavou zazněl pronikavý zvuk. Měla jsem pocit, že mi v hlavě ruply téměř všechny cívky - když Vám někdo přímo nad hlavou, bez Vašeho vědomí a ještě s takou silou zahraje, nebo spíš „třeskně“ do tibetské mísy, zabolí to velice, nejenom Vás, ale mísu samotnou. Tehdy jsem měla chuť po tom člověku, který mi „tohle udělal“ skočit. Ááále – mělo to tak být, ta „rána“ měla přijít, protože jinak bych si možno tuhle nádhernou mísu všimla až později, a já jsem jí potřebovala (co Vesmír věděl) již v ten čas. Byla to láska na první pohled a druhý zvuk.

A tahle láska trvá stále. A v propojení s vodou, taví všechny ostychy a strachy. Vodní tibetská mísa má úžasný dar vyloudit úsměv nejenom na dětských tvářích, ale vibrace úsměvu obsadí i dospělé rty. Když naše dětská skupina Vesna po prvý krát veřejně vystupovala v kostele ve Fulneku, a hráli jsme na tibetské mísy – bylo krásné pozorovat tváře návštěvníků. Děti chodili mezi návštěvníkmi, hráli a ťukali, občas se zastavili – a tím vznikali nádherné ozvěny, střídání tichých tónů s příchodem silnějších vibrací, ale vždy s jemností a citem.

Tibetské mísy sloužilo od poloviny 3. Tisíciletí př.n.l. k léčení neduhů mysli i těla. Především však k silně účinné meditaci. Ti, kteří pracují se zpívající mísy podle Tibeťanů, již nikdy nepřijdou do pekla. V tom případě je nás hodně a to je velice dobře.