Kdo je Jana Johanna

… a co o mně?

Pocházím z nádherné kopcovité krajiny Slovenského Rudohoří. Nemůžu říct, že jsem samotu vyhledávala, neboť jsem v ní v podstatě žila. Lesy, jestřábi, daňci, pole, luky, pastviny, krávy, ovce, včely, nádhernost vůně, zpěvu ptáku, potok … to vše mi bylo velice blízké. Milovala jsem Indiány, ale nikdo mi o nich neměl čas číst, a tak hned jak jsem se naučila číst, hledala jsem něco o nich. V sedmi letech jsem si nakreslila velikánskou mapu Ameriky a zakreslovala, kde jaké kmeny žili a všechno co jsem v té době o nich našla. Tak samo jsem si nakreslila na papír klaviaturu klavíru, neboť jsem klavír ve svých sedmi letech začala studovat a naši neměli peníze na koupi klavíru. A tak jsem dva roky cvičila na svůj „němý“ klavír.

Hudbu a hlavně hraní se s tóny jsem milovala od mala – nenechala jsem se odradit ani zvláštní školou své paní učitelky z hudební školy i když jsem sem-tam Bachovi nějaké ty tóny odebrala nebo přidala Bach, Beethoven byli moji oblíbený skladatelé (z těch, které jsem v té době znala). K hudbě patřila příroda a je to tak doposud. Na mých procházkách, či toulkách mě vždy doprovází mé dřevěné flétny, foťák, poiky a lahodný čaj. I když je někdy nepoužiji, vždy je beru se sebou. Teď vždy, když přicházím na naši samotu na Slovensku, mé dlouhé procházky provází úžasný pes Faro. Hned jak zjistí, že jsem přišla, chytne mně za ruku a tahá k brance. Má tak velkou zahradu, kde může blbnout s našimi štěňaty, ale stopy a vůně daňků, prasat a muflonů jsou dobrodružstvím pro něho a pastvou pro mé oči, když je pozorujeme.

K bylinkám jsem se dostal svým způsobem sama. I když si většina lidí myslí, že když jsem pocházela ze samoty, tak mně to naučila babička. Ano, učila jsem se od ní každodenní práce, brzo ráno vstávat, postarat se o dobytek, navařit a jít do lesa sázet stromky, nebo pracovat na pole, sušit trávu, vždy bylo tolik práce. A ve volných chvílích (ty by se dali spočítat na prstech) mi ukazovala hvězdy a povídala o nich. Vím, že jsme dávali nasliněné stébla trávy do mraveniště a pak je olizovali, byli fajně kyselé. Pojídali jsme šťovík – a všechno to, co jsem pozorovala se mi začalo propojovat. V té době ještě ne vědomě. Jak jsem ráda pozorovala mraveniště, tak jsem si všimla, že dost často mají své domovy u jedné krásné kytky, kterou také často navštěvovali včely, čmeláky a v horkých dnech zajímavě voněla, a tak jsem si objevila mateří doušku. Samozřejmě, že ji babička znala, byla velice moudrá, ale nebyl čas mi něco vysvětlovat a já jsem nebyla naučená se ptát, nebylo to slušné neustále dávat otázky. Aspoň tak mi to paní učitelka ve školce řekla. A tak jsem se ptát přestala, i když jsem né asi úplně chápala to slovo „slušné“ ale výraz paní učitelky mi řekl, že již zamykáme pusu .

No a takto „náhodně“ jsem se pak dostala ke všemu … k dalším bylinkám, shiatsu, dřevěným flétnám, bubnům, didgreridoo, k čajům – objevovala jsem co je mé a co mně „jenom“ baví.

Mám střední obchodní školu, která mně nebavila i když jsem skončila s vyznamenáním. Od svých deseti let jsem snila o konzervatoři, i když jsem opět ne úplně věděla co to obnáší, stačila mi zmínka, že se tam studuje hudba. Přijímačky jsem udělala mezi prvními, jenomže „osud“ to zařídil jinak.

Pak vysoká škola, kde jsem se rozhodla opět studovat hudbu, ale k ní jsem musela ještě něco, a protože jsem na střední škole psala příběhy a básně, učitelka mi doporučila studovat svůj mateřský jazyk. Bylo mi to jedno. Literaturu jsem měla ráda, ale hlavně, šlo o hudbu. A tak jsem v přijímačkách skončila v hudbě jako první a celkově opět mezi prvními. A „osud“ to opět zařídil jinak. Nakonec jsem se ocitla v Čechách, kde jsem vystudovala pedagogickou fakultu v Olomouci obor pedagogické poradenství a školský management (opět ta obchodní část, a ne hudba). A později Muzikoterapii.

Ani nevím jak jsem začala učit na střední waldorfské škole. Teda vím opět skrz nádherných „náhod“. A jako všechno – mělo to svůj důvod. Dostala jsem se k waldorfské pedagogice, k studium díla Rudolfa Steinera (kterého díla a díla jeho pokračovatelů budu studovat celý život), k antroposofické medicíně, eurytmii. Měla jsem úžasné studenty, s kterými se potkáváme vždy, když to jde.

Vzpomínám si jak mi kamarád, kterému jsem masírovala záda řekl „ty děláš Siacu?“ nevěděla jsem o čem mluví, protože jsem nikdy o žádném shiatsu neslyšela a masírovala jsem tak, jak mi ruce a pocity šli. No, a za dva měsíce jsem již objevovala krásy japonských masáží Shiatsu.

Vím, že to vypadá, že jsem měla ustláno na růžích, a ano, je to tak – růžích s obrovskými trny. Ale záleží co s těmi trny a s tím, co po těch trnech zůstane, uděláte.

Když to tak shrnu, co vlastně mé Já kromě mého Já tvoří?

Je to HUDBA – stačí jeden jediný tón, který Vás absolutně „dostane“, i když „jenom“ pro daný moment, ale v tom tkví krása hudby … pro mě je hudba všechno, co mi neubližuje. Nejvíc ale cítím hudbu NÁS, celého toho našeho vnitřního i vnějšího Vesmíru – vítr ve stromech, v stéblech trávy, v mých flétnách, když mi do nich vletí a já nemůžu hrát; zpěv ptáků, který je proměnlivý s ročním obdobím; voda; šum mravenců na svých mraveništích, jak nosí svá stébla; slyšeli jste již nádhernou borovicovou zvonkohru v zimě? Tím, že borovice mají také dlouhé jehličí, které když se obalí do ledu a zafouká vítr vydávají tak jemné překrásné tóny. Šum rukou mého dědy, když v zimě opravoval rámky pro včely. A bzukot včel v zimě ve svém úlu, Bože! To byla a je slast pro mou duši. A všechno propojeno s pocity, se vzpomínkami. Každý z nás máme svoje vlastní tóny, svoji vlastní hudbu, která nám zní, která je naše. A je to krásné, neboť jsme na povrchu tak různí a přitom podstata nás Všech je Stejná.

Je to PŘÍRODA – nejde mi slovy popsat, co cítím, když se z města dostanu mezi stromy, na louky, pastviny a ještě v místech, kde můžete najít květy, které již téměř nejsou; slyšet slavíka … nemusím být v Tatrách, abych cítila tak silný pocit radosti, kde se ze mě stává dítě, kterým stále jsem, ale tady ze mě vyletí, a i když to není vždy vidět, protože v daný moment jenom stojím, to dítě ve mně skáče, a tančí …

Je to DOTYK – pro mě velice důležitý. Poznávání sebe, druhého člověka, přírody, zvířat, čehokoliv skrz hmat-dotek, léčení.
Koukneme se „jenom“ na slavné „dotknutí“ Michaelangelově fresce v Sixtinské kapli, kde je na obrazu znázorněn Bůh Otec, který skrz dotek dává Adamovi vše oživujícího Ducha – Život. Právě tato scéna je symbolem přenášení Života-Ducha skrz dotek. Když se koukneme i na historii doteku-hmatu, tak až do 18. století, byl hmat uctíván a považován za jakéhosi „supervizora“ ostatních smyslů. Postupně se doteková vzdálenost mezi lidmi víc zvětšovala. A již na začátku 19.století Lorenz Oken ve svém díle popisuje rasovou stupnici, na níž výsadní postavení zastává Evropan coby „člověk zraku“, zatímco úplně nejníže byl „člověk hmatu“ – Afričan. Hmat a dotek se tak posunuly jen do kategorie dávání slasti nebo bolesti a začaly ztrácet svou důležitost v ostatních oblastech života.
Je pro mě smutné, že je v naší době dotek brán dost negativně, přitom si myslím, že v skutečnosti každý z nás po tom „správném“ doteku touží. Neboť právě skrz něj se dají krásně vyjádřit naše pocity, skrz něj můžeme konejšit nebo léčit.
Naše ruce sice nemění nic, čeho se dotkneme ve zlato, jak tomu bylo u krále Midasovi, ale věta „někdo má zlaté ručičky“ je pravdivá. Neboť zlato jako kov je spojeno se Sluncem, se Světlem, s oživujícím Duchem. Dotek je Dar.

Je to TVORBA-KREATIVITA – skrz ní, vím, že Žiju. Neboť v tvorbě je spjato vše – Dotek, Hudba, Příroda, Lidi, Malování, byliny … vše co miluji. Je v ní Život.

Je to FOCENÍ – když jsem začala fotit, uvědomila jsem si, že opět vidím tím dětským pohledem. Nenastavuji speciální efekty, prostě jenom stláčím čudlík, ale je to úžasné, jak často padám na kolena, abych se více přiblížila broučkům, abych měla pohled ze spodu kopretiny do nebe, jak často šplhám po skalách, jak najednou zastanu a strnu, aby mi ještěrka nezdrhla, a nejenže fotím, ale opět víc pozoruji. Jako děti jsme byly úplně pohlcené touto krásou, ale moc nevnímáme okolí, jako dospělí vnímáme hodně okolí ale ne ten střed, a teď je to obojí. Ponořit se do krásy kříže na pavouku Křižákovi a přitom si to jasně uvědomovat, tu krásu a zároveň důvod proč ho asi příroda takhle „vybavila“.